Druhá punská válka (218 – 201 př.n.l.)

Po debaklu v bitvě u Aegatských ostrovů nezbylo zruinovaným Kartagincům, než se poohlédnout po nových oblastech a zdrojích surovin, jež by jim nahradily ztracená území na Sicílii a Sardínii. Oproti tomu Řím se stal vládcem celého středomoří.

Kartágo tedy začalo směřovat svou pozornost k Pyrenejskému poloostrovu, kde již v té době měli několik málo kolonií. Během několika let si jednotky pod vedením proslulého Hamilkara Barkasa a jeho syna Hannibala podmanily tamní iberské kmeny a v roce 227 př.n.l. bylo založeno Nové Kartágo (Carthago Nova).

Po proniknutí na pevninu bylo nutné opět s Římem domluvit hranice na území, které do té doby de facto nikomu nepatřilo. Ve smlouvě z roku 226 př.n.l. byla stanovena hranice kartaginského území, která kopíruje tok řeky Ebro.

V roce 221 př.n.l. se dostává do čela punských legií vojevůdce Hannibal Barkas. Poprvé se zviditelnil o dva roky později, když po osmiměsíčním obléhání dobyl řeckou kolonii Saguntum. Vzhledem k tomu, že byla pod římskou ochranou, Římané si okamžitě žádali Hannibalovu hlavu. Kartágo však odmítlo a vzápětí mu Řím vyhlásil válku.

Jak se ukázalo již v první punské válce, Kartaginci byli zdatní mořeplavci, ale v pozemním boji oproti Římanům dost zaostávali. Velká část vojska se navíc nacházela v Hispánii a v případě, že by bylo Kartágo napadeno na domácí půdě, pravděpodobně by mu nebylo pomoci. Proto se také Hannibal rozhodl udeřit jako první, a to přímo v Římě.

Tažení na Řím začalo v roce 218 př.n.l. Nejprve bylo potřeba, aby stotisícové vojsko vybavené bojovými slony překročilo Pyrenejský masiv, což se ukázalo jako docela velký oříšek. Největší problémy dělaly Hannibalovu vojsku domorodé galské kmeny a drsné podmínky. Při tomto přechodu se jeho síly zredukovaly téměř na jednu třetinu. Po přechodu Pyrenejí však Hannibala a jeho vojáky čekal další horský masiv, a to Alpy. Zde je kromě dalších domorodých kmenů zastihlo i velmi špatné počasí, takže utrpěli další velké ztráty.

Po patnáctidenním přechodu Alp Hannibalovi zbylo všehovšudy 26 000 mužů, s nimiž vzápětí dobyl první severoitalské město (dnešní Turín). Následovala série vítězných bitev na severu (218 př.n.l. bitva u řeky Ticino a bitva u řeky Trebie), po nichž se vojsko začalo přesouvat směrem na jih, tedy k Římu.

V roce 217 př.n.l. překročily Hannibalovy jenotky Apeniny a postupně si získávaly přízeň Římany utlačovaných italických kmenů. Po dalším římském debaklu u Trasimenského jezera už senátu došla trpělivost a rozhodl se zvolit diktátora Fabia Maxima, který měl Hannibalův postup zastavit. Jenže Hannibalovy vojáky jejich pověst předcházela mílovými kroky a římské jednotky z nich byly tak vystrašené, že se jakýmkoliv větším střetům vyhýbaly.

K velké bitvě došlo až o rok později u Kann (jihovýchod Itálie) a Hannibal se opět předvedl jako geniální taktik. Přestože římské jednotky měly dvojnásobnou převahu, díky obkličovací taktice kartaginského vojska byly naprosto rozdrceny. Po slavném vítězství se Hannibal stáhl a čekal na mírovou nabídku, která však stále nepřicházela. Jeho vojsko bylo dosti oslabené a Kartágo se, stejně jako během první punské války, nezachovalo dosti pohotově a neposlalo další podporu, aby mohl Hannibal uskutečnit tažení na samotný Řím.

V Římě byla mezitím situace naprosto zoufalá, na další válku nebylo dostatek peněz ani lidí, takže nezbývalo než poskládat legie z vězňů a otroků. Nikdo už nebyl ochoten pustit se s Hannibalem do přímého konfliktu, takže se pozornost soustředila spíše na oslabení kartaginských spojenců a samotného Kartága na domácí půdě. Jako první Římu podlehly oblasti na Pyrenejském poloostrově, což však způsobilo Hannibalovi nemalé potíže- právě z Hispánie se mu totiž pro jeho tažení dostávalo největší podpory.

Místo ztracené Hispánie bylo tedy potřeba získat jiná území. Avšak pokus o obsazení bývalých punských oblastí na Sardinii a Sicílii se nevydařil a Kartaginci utrpěli první velké porážky. Klíčovou prohrou však byl pro Hannibala pád města Capua, po němž následovalo obsazení dalších strategických oblastí, zejména Syrakus.

V roce 209 př.n.l. přišla další Římská expanze do Hispánie a dobyto bylo i samotné Nové Kartágo. Zbylé kartaginské jednotky se rozhodly pod vedením Hannibalova bratra Hasdrubala přesunout přes Alpy na Apeninský poloostrov a tam se spojit s Hannibalovým vojskem. K tomu nakonec nedošlo, jelikož Římané vyslali své vojsko Hasdrubalovi naproti a v bitvě u řeky Metaurus jej naprosto zničili.

Mezitím římské jednotky z Hispánie (v čele s vojevůdcem Publiem Corneliem Scipionem) vyrazily i přes nesouhlas senátu směrem k africkým břehům. V Kartágu v té době opět probíhaly střety s berberskými kmeny, čehož Římané využili. Spojili se s numidskými náčelníky a táhl na Kartágo. To se pokusilo o mírová jednání, ale Scipionovy podmínky byly příliš tvrdé, aby na ně mohlo přistoupit. Spěšně tedy v roce 203 př.n.l. povolalo Hannibala a jeho jednotky na pomoc.

Rozhodující bitva se odehrála u Zamy (cca 200km od Kartága) a i přes Hannibalovu mistrnou taktiku nakonec Kartágo Římu podlehlo. Původní tvrdé mírové podmínky byly ještě utuženy. Kartágo navždy ztratilo veškerá území na Pyrenejském poloostrově, muselo splatit obrovské válečné reparace, zredukovat svou flotilu na naprosté minimum a de facto se dostalo do područí Říma. Bez jeho svolení nesmělo vést žádnou válku, což skvěle nahrálo numidským kmenům.
 

Vstoupit do diskuze o Tunisku

Koupit si tištěného průvodce na cesty po Tunisku