První punská válka (264 - 241 př.n.l.)

Ve třetím století př.n.l. bylo celé středomoří rozděleno do sfér vlivu dvou největších rivalů, Říma a Kartága. Přestože pozadí této války není dodnes zcela odhalené a historikové se stále přou, kdo vlastně konflikt vyvolal, díky gradující síle a sebevědomí obou mocností bylo jen otázkou času, kdy ke střetu dojde.

Během třetího a čtvrtého století př.n.l. se Řím snažil ukořistit co nejvíce území, a tak byl v podstatě v nepřetržité válce s okolními městy a kmeny na Apeninském poloostrově. Síle této velmoci se nemohl nikdo rovnat, takže Řím stále expandoval. Poté, co Řím obsadil veškerá území spadající do jeho sféry, stočil svou pozornost na Sicílii. Ta však, na základě smlouvy z roku 509 př.n.l., patřila do oblasti Kartága.

V roce 264 př.n.l. se na ostrově vylodily římské legie. Kartaginci (neboli Punové, odtud také pochází výraz Punské války) se k celému konfliktu stavěli poněkud laxně a napadeným sicilským městům neposlali téměř žádnou podporu. Jednotlivá města se povětšinou Římanům vzdala, nebo byla dobyta a jejich obyvatelé prodáni do otroctví. Dva roky po vypuknutí války se konečně dostalo ke slovu kartaginské námořnictvo, které ve snaze převést boje ze Sicílie na Apeninský poloostrov, začalo drancovat italské pobřeží.

Římská vojska však dále postupovala přes Sicílii a Kartágu nezbývalo než se pokusit svá území získat zpět. Zároveň Římané obsadili i Korsiku a část Sardinie. Silnou stránkou kartaginských sil však bylo námořnictvo, nikoliv pěší legie. V hornatém sicilském terénu se těm římským nemohly vůbec rovnat. Nicméně Římané na tom byli přesně obráceně, s prvotřídními legiemi a de facto žádnými námořními silami.

Na námořní střet došlo poprvé v roce 261 př.n.l. v bitvě u Liparských ostrovů. Zúčastnila se jí vůbec první římská flotila a utrpěla zde velikou porážku. Po ní však římští vojevůdci vymysleli na tu dobu nevídanou taktiku: využít při námořních bitvách svou převahu v pozemním boji. Každá loď byla vybavena dlouhým můstkem, přes který, po přiražení k nepřátelské lodi, vojáci přeběhli na druhou palubu a tam se utkali s nepřáteli tváří v tvář. Díky této taktice uštědřili Kartagincům mnoho porážek.

Paralelně s boji na Sicílii se v roce 256 př.n.l. Římané rozhodli uspořádat válečné tažení přímo na africkou pevninu a donutit tak Kartágo přijmout tvrdé mírové podmínky. Po první prohře však přijely Kartágu na pomoc spartské legie a námořnictvo, díky nimž Kartaginci zdevastovali velkou část římské flotily i pěchoty.

Po debaklu v Africe se Řím začal opět plně soustředit na dobytí Sicílie. Vzhledem k tomu, že Kartágo zrovna prodělávalo vnitřní krizi a muselo řešit ozbrojené konflikty s Berberskými kmeny, měli Římané ulehčenou práci. Zlom přišel až v roce 247 př.n.l., kdy byly na Sicílii vyslány legie v čele s vojevůdcem Hamilkarem Barkou (otec slavného Hannibala). Tomu se podařilo udržet poslední nedobytá města na ostrově. Navíc zhruba ve stejné době punské flotily získaly naprostou kontrolu nad západní částí Středozemního moře a zdálo se, že se pomalu ale jistě schyluje k míru.

Jenže to se zřejmě zdálo pouze Kartagincům, kteří začali stahovat svou flotilu. Toho se však okamžitě chytli jejich nepřátelé, kteří se znovu pokusili získat námořní převahu. Zchudlý Řím zmobilizoval veškeré své poslední síly a ze soukromých peněz tamních boháčů vystavěl silnou flotilu. Závěrečná bitva se odehrála v roce 241 př.n.l. u Aegatských ostrovů a byla osudnou nepřipraveným a nekompletním kartaginským jednotkám.

Po prohrané válce muselo Kartágo opustit Sicílii i všechny ostrovy mezi Sicílií a Apeninským poloostrovem. Dále muselo splácet veliké válečné reparace a propustit všechny zajaté římské vojáky. Korsiku i Sardinii si mohlo Kartágo ponechat. Nicméně v důsledku naprostého ekonomického vyčerpání a vnitřních nepokojů (tzv. žoldnéřská válka), Římané využili kartaginské nepozornosti a o ostrovy je nakonec připravili.
 

Nabídka zájezdů do Tuniska

Průvodce a mapy Tunisko